CAMINO den čtvrtý

DEN ČTVRTÝ 11. 9. 2018          PALAS DE REI - ARZÚA 


  • Nachozeno: 31 km

  • Čas chůze: 10 hodin 20 minut

  • Co jsme viděly: městečko Casanova - krásná poutnická restaurace, Leboreiro, Furelos


Trasa dalšího dne
Trasa dalšího dne

Další ráno probíhalo stejně jako všechna před tím - budík před šestou ráno, najíst, sbalit, ošetřit puchýře, nasadit čelovku a vyrazit. Ten den jsme před sebou měly nejdelší úsek cesty, čekalo nás 31 km.

Hned ráno jsme procházely hustým lesem jak z pána prstenů, kde kořeny stromů byly na úrovni našich hlav. Kotník kromě mě začal bolet i Robču a tak jsme po cestě vypadaly spíš jak váleční veteráni. Navíc já budila rozruch svým batohem, na kterém jsem celou cestu nesla českou vlajku, která pro mnoho poutníků byla záhadou. A tak se některé úseky stávaly tipovačkou ostatních lidí, z jaké země jsme. Člověk by čekal, že alespoň Španělé budou naši vlajku znát. Za celé Camino na nás padlo několik otázek odkud jsme, a hlavně mnoho tipů, že jsme z Řecka, Ruska, Polska atd. Samozřejmě, že když jsme odpověděly, že jsme z České republiky, málo kdo věděl a všichni si pamatovali jen Československo...

Nohy jsem už měla sedřené, plné puchýřů, a tak nezbývalo nic jiného než zbytek odchodit v trekových sandálích s ponožkami. S Hankou jsme tak šly obě jako typický Čech - sandále, ponožky... 



Po cestě jsme toho viděly ten den hodně, začalo to městečkem Casanova, ve kterém byla nádherná restaurace plná klobouků od podlahy až na strop - všude byly samé poutnické věci, také záchod zadarmo a možnost doplnit si vodu. I tady jsme si vzaly jedno z mnoha našich razítek! Další super místo bylo ve městě Leboreiro, kde jsme místo razítka dostali pečeť s přilepenou mušličkou. Všechny razítka po cestě jsou zdarma a dají vám je pomalu v každé restauraci, bufetu či kostele. Občas ale po cestě potkáte lidi se stolečkem, kteří dělají speciální razítka buď za danou cenu anebo dobrovolný poplatek. Nejvíc nás dojal pán, který seděl v lese, se stolečkem, měl jednu nohu umělou a dělal pečetě se dvěma stopami! Tomu jsme peníze za razítko rádi daly. 



Právě v tomhle místě už to na nás ten den bylo dlouhé, mě pořád bolel kotník, bylo horko a cesta nám vůbec neubíhala. V tomhle krásném městě přišla první krize. Já byla rozhodnutá, že prostě jdu dál kotník nekotník a když se hecnu, vydržím každou bolest, prostě na to nemyslím, nemluvím o tom a jdu. Krize přišla i na Robču, která to chtěla vzdát a jet do Santiaga napřed autobusem. A tak jsme si sedly a řekly jsme si, že jdeme cestu všichni a všichni jí taky dojdeme! Přesvědčily jsme Robču, že na to má a po chvíli jsme zase šlapaly dál. Po cestě jsme potkávaly mnoho lidí, kteří nám dodávali sílu - starého pána co byl slepý jsme míjely každý den a on nás každý den poznal! Zdravil nás s tím, že já jsem ta s puchýři a kotníkem! Pak si řeknete, že když to ujde i takový člověk, tak přeci musíme i my! A o tom cesta je!



Poslední kilometry do městečka Arzúa vedly po asfaltu a jen do kopce! I když na mapě to tak vůbec nevypadalo. Ve 31 stupních s batohem, co měl pocitově každý den víc a víc kilo to byl opravdu těžký závěr dne. A tak jsme ani neprocházely město abychom našly nejhezčí a nejlevnější ubytovnu, prostě jsme vzaly první, která byla na cestě. Čekal na nás pokoj asi s 30 postelemi :)