CAMINO den druhý

DEN DRUHÝ 9. 9. 2018               SARRIA - PORTOMARIN


  • Nachozeno: 24 km

  • Čas chůze: 7 hodin 30 minut

  • Co jsme viděly: patník se 100 km, první poutníky, nádhernou krajinu  


Trasa prvního dne
Trasa prvního dne

Cesta utíkala rychle, a tak když jsme v 6 hodin ráno vystupovaly v Lugu a zmateně hledaly odkud jede další autobus, ani jsme nevěřily, že už je ráno. Autobus jsme stihly jen tak tak a byla to spíš náhoda, že spoj hned navazoval. V 6:45 jsme tedy stály s batohy na zádech v Sarrii, našem výchozím místě poutě. A co teď? Všude jsme hledaly onu pověstnou žlutou mušli na modrém pozadí a nic jsme nenašly. Šly jsme temnou ulicí, úplně samy a hledaly nejbližší ubytovnu nebo kostel. Ubytovnu jsme našly po chvíli na kopci hned u kostela a tady už opravdu bylo živo. Snad ze všech dveří se rojili lidé s batohy, hůlkami, zásobami vody a vyráželi na cestu. Dali jsme si tedy snídani, převlékly se, přebalily batohy, vyzvedly si první razítko a mohly jsme vyrazit. 



Nebylo zas tak těžké najít cestu, po které máme jít. Ač bylo něco kolem 8 hodiny ráno, všude bylo mraky lidí (později na cestě jsme zjistily, že v 8 ráno vyrážejí ty největší lenoši 😊). Vzhledem k tomu, že jsme byly plné nadšení, tak nám cesta utíkala docela rychle. Neustále jsme si nastavovaly batohy, sundavaly je a zase nandavaly.... Naším cílem toho dne bylo sehnat svatojakubskou mušli, kterou každý poutník nosí zavěšenou na batohu a tím naprosto přesně poznáte, kdo je poutník a kdo je jen na procházce 😊 A také sehnat originální španělský kredenciál, protože nás všichni strašili, že na ten český nedostaneme v Santiagu certifikát. 



Obojí jsme sehnaly asi po 5 km v krásném obchůdku, kde jsme si rovnou koupily i nějaké náramky se symbolem Camina. Po cestě jsme se zastavovaly snad u každého patníku, na kterém se postupně odečítaly kilometry zbývající do Santiaga. A když jsme míjely ten, na kterém bylo napsáno 100 km, dost to ve mně zamrazilo... 



Ten den jsme šly po všech druzích cest - chvíli lesem, chvíli po asfaltu, pak zase po poli a nakonec městečky. Posledních 5 km cesty mě tak píchlo v kotníku, že jsem se na něj pořádně nemohla postavit, a tak jsem zbytek cesty šla po špičce a div mi netekly slzy bolestí. Když jsme pak po 24 km přicházely do městečka Portomarin, modlila sem se, aby mě ta bolest do druhého dne přešla. 



Našly jsme místo v ubytovně, kde jsme kupodivu na pokoji pro 12 lidí byly téměř samy. Zavedly jsme rituál - po každém příchodu na ubytovnu si dát pivo (v mém případě tehdy místo piva colu), pak se umýt, zcivilizovat a uvařit. Já jsem ještě přidala další tradici, a to propíchat si všechny puchýře, které se už po prvním dni začaly objevovat.