CAMINO den šestý

DEN ŠESTÝ 13. 9. 2018           PEDROUZO - SANTIAGO DE COMPOSTELA 


  • Nachozeno: 20 km

  • Čas chůze: 7 hodin

  • Co jsme viděly: Monte do Gozo, Santiago de Compostela - katedrála, Officina del Pelegrino de Santiago


trasa posledního dne
trasa posledního dne

Poslední ráno bylo jiné než všechny ostatní. Věděly jsme totiž, že odpoledne už budeme v Santiagu, v cíli naší cesty, že nám chybí už "jen" 20 km... Proto jsme si ráno užívaly a nespěchaly jsme tolik jako pokaždé. Kolem půl osmé jsme nasadily čelovky a vyrazily vstříc poslednímu úseku.

Každý patník nám víc a víc připomínal, že už se blížíme a mě přišlo, že každý další jeden kilometr je jako bych ušla deset. Každý další kilometr už mě tak bolel - v kotníku mi den před tím tak prasklo až mě přestal bolet 😊 Puchýř sem měla už na každém prstě své nohy, takže ranní a večerní rituál trval dýl a dýl. Záda jsem měla bolavá, ramena otlačené od batohu, který mi každý den přišel těžší a těžší, přitom váha mi ubývala. Docházely mi síly fyzické, ale i psychické. Poslední úsek cesty se táhl tak moc, že jsme ho šly neskutečně dlouho. 



Ale když jsme se pak najednou objevily na Monte do Gozo, kopci, který je vzdálený jen 5 km od Santiaga. Tahle hora je známá jako poslední zastávka před Santiagem a jako první místo, odkud je Santiago pro poutníky viditelné. Tady jsme si pořádně odpočinuly a vydaly se na poslední 5 km....



Santiago je zvláštní město, věže katedrály jsou vidět celou dobu a budí to ve vás pocit, že u ní každou chvíli musíte být.... Ale není to tak, cesta přes město byla nekonečná, ale ve 14:12 jsme procházeli vstupní branou za zvuků dudácké hudby, na náměstí s katedrálou Santiago de Compostela. Byl to neskutečně zvláštní pocit. Všude na náměstí stáli lidé s batohy, hůlkami, objímali se, radovali se... Poznávaly jsme spoustu známých tváří, které jsme v průběhu cesty potkaly. Někteří zpívaly hymny nebo jiné písničky, jiní zase jen seděli, koukali a odpočívali. A tak jsme si i my sedly na zem na náměstí, přímo proti té úchvatné katedrále a jen jsme seděly a nevěřily tomu. Trvalo to 5 dní, 127 km a celkem 42 hodin a 35 minut na nohách na cestě a jediné, co jsme v tu chvíli dokázaly bylo sedět a koukat. 



Po dobré půl hodině jsme se ze šoku vzpamatovaly, já vytáhla mini pytlíček chipsů, které jsem nesla celou dobu na zádech a šetřila ho na tuhle chvíli! Udělaly jsme společnou fotku a začaly vymýšlet, co dál. Naše další kroky vedly logicky do Officina del Pelegrino de Santiago, kam jsme šly pro Certifikát.

Ve frontě jsme stály přes 2 hodiny, než na nás došla řada. Během toho přicházeli další a další lidé, někteří známý někteří cizí, ale všechny spojoval ten stejný úsměv na tváři. Mnoho z nich nás poznávalo a gratulovali jsme si navzájem, i když většina z nich šla o dost delší úsek než my, i tak jsme si připadaly jako hrdinky! Když na nás konečně došla řada, probíhalo to tak, že paní na přepážce vám dá vyplnit papír, kam píšete jméno, příjmení, datum narození, adresu, co děláte za povolání, proč jste cestu šly, odkud a kdy jste vyšli... Na základě toho Vám vydají v angličtině certifikát. Pokud chcete i ve španělštině, zaplatíte za něj 5 euro. Nechaly jsme si tedy udělat oba dva a hrdě jsme šly hledat (jak jinak) poutnickou ubytovnu, nakoupit zásoby, a hlavně konečně taky víno! A s úžasným pocitem, že jsme to zvládly jsme šly spát.