CAMINO den třetí

DEN TŘETÍ 10. 9. 2018            PORTOMARIN - PALAS DE REI


  • Nachozeno: 26 km

  • Čas chůze: 7 hodin 30 minut

  • Co jsme viděly: městečko a kostel Gonzar, městečko Ligonde se stodolou pro poutníky z celého světa a přednáškami o Caminu


Trasa celého druhého dne
Trasa celého druhého dne

Na ubytovně byl přes noc klid, a tak když jsme před půl šestou ráno vstávaly, byly jsme odpočaté a připravené na cestu. Kotník mě bohužel přes noc bolet nepřestal, a tak jsem v hlavě přemýšlela, co budu dělat. Ale jiná cesta, než jít přes bolest dál pro mě neexistovala! Nasnídaly jsme se, což v mém podání byl každý den banán a proteiňák, já si oblepila nohy a v půl osmé, ještě za tmy s čelovkami na hlavě, jsme se vydaly na cestu. 

První úsek cesty vedl lesem a podél městečka, všude jen byly vidět čelovky ostatních poutníků, kteří mlčky kráčeli dál po své pouti. Východ slunce nás tak čekal na španělských polích, kde to bylo nádherné. Vzhledem k tomu, že jsem se nehodlala vzdát foťáku, táhla jsem ho celou dobu na krku s sebou. Díky tomu mám mraky fotek španělské přírody, východů a západů slunce...



Na to, že jsme cestu šly v září, počasí nám opravdu přálo. Ráno bylo chladněji kolem 14 stupňů, ale odpoledne šly teploty klidně ke 30, což už na cestě s těžkým batohem není tolik příjemné, ale lepší než jít x dní v dešti. Následující úsek byl pro nás naprosto příšerný, čekalo nás totiž x km podél silnice, což bylo opravdu únavné a hlavně nudné. Jít půl dne podél silnice, kde je docela provoz, práší se tam a neustále tam hučí auta není nic příjemného, obzvlášť když si chcete na chvíli zastavit a odpočinout si. Po 13 km nás ale čekala odměna v podobě krajiny, která vypadala jako někde v Irsku. Nádherné barvy, klid, ticho a padající mlha...



Když jsme přicházely do malého městečka Ligonde, byl čas kolem oběda a my si řekly, že musíme na chvíli sundat batohy a odpočinout si. Noha mě stále bolela, ale snažila sem se jít schválně přes bolest s tím, že si na to zvyknu a zvládnu to. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych to vzdala! A právě tady jsme dostaly pozitivní náboj v jedné malé stodole, u které byl nápis: Free hugs. Pobavil nás, a tak jsme se šly podívat dovnitř. Místo patřilo jedné rodině (už si nepamatuju, odkud přesně z Ameriky byli), ale měli zde informace o Caminu snad ve všech světových jazycích, s každým poutníkem se hned dali do řeči. Ptali se nás, proč cestu jdeme, jak se nám tam líbí, dali nám zadarmo vodu a vše bylo hrozně příjemné! Tak nás povzbudili, že jsme nasadily batohy a vyrazily dál. 



Kolem 15:45 jsme míjely patník na kterém už bylo jen 70 km, což byl můj cíl toho dne. Zároveň jsem věděla, že do dalšího města s ubytovnou jsou to jen 3 km! Do města vedla asfaltová cesta na největší sluneční výhni, a tak když jsme došly na ubytovnu, byly jsme už opravdu unavené. Záda už začínala bolet z těžkých batohů, na nohách mi přibývaly puchýře a kotník bolel víc a víc. Sedly jsme si k pivu a cole a jen si užívaly to, že i dnes jsme chytly místo na ubytovně, kde jsme bohužel nespaly pohromadě ale musely jsme se rozdělit do dvou pokojů, kde jsme byly s cizími lidmi. Pak jsme zašly do obchodu dokoupit zásoby a pak už jen zcivilizování, večeře a v devět jsme padly do postelí (na palandy).