ISLAND den třetí

DEN TŘETÍ 4. 5. 2018     BUDALDALUR - PATREKSFJÖRDUR

  • Najeto: 317 km
  • Délka jízdy: 5 hodin, 9 minut
  • Co jsme viděly: vrak lodi Gardar BA 64, Raudisandur Beach, Látrabjarg, Patreksfjördur

Trasa celého dne
Trasa celého dne

Ráno jsme se probudily do krásného počasí a konečně jsme tak mohly vidět, kam jsme vlastně v noci před tím přijely. Měly jsme super výhled na krajinu jak někde na Antarktidě, všude jen bílo a nikde nic. Takže jsme naplnily kelímky kafem, odmrazily zaváté auto a vyrazily vstříc cestě.

A tak se stalo, že jsme oficiálně vjely do West fjordů! Cesta na fjordech začala neskutečně! V jedné zatáčce bylo modré nebe a sluníčko, v druhé zatáčce byla neskutečná vánice, ve třetí pak kroupy, že jsme musely zastavit a čekat až to přejde. To vše během pár minut... Kouzlo fjordů je v tom, že celou dobu jedete podél oceánu, kdykoliv můžete zastavit a jít k vodě, procházet se po pláži a kochat se. Do toho všeho ledový vzduch, ticho a nikde ani živáčka!



Po několika zastávkách na focení jsme dojely k vraku lodi Gardar BA 64. Vrak lodi leží na pláži kousek od silnice, takže ho nemůžete přehlédnout ani minout. Vrak jako takový je strašně zvláštní, odvážlivci se mohou podívat i do něj, ale chce to trochu zdatnosti a odvahy. Všude něco trčí, vrže, skřípe... Chvíli na nás padla chmura z toho divného opuštěného místa, kde jsme nepotkaly ani živáčka.


Kousek za vrakem lodi po pár serpentýnách na útesech, kde nám pěkně klouzalo auto, jsme se dostaly na Raudisandur Beach. Pokud jste někdo byl na Mallorce v Blue Lagoon, tak přesně takhle to tady vypadalo. Písek, několik odstínů modré a zelené vody oceánu, ale zatím vším hory a neskutečná krajina. Pro mě největší paradox, že jsme se na celou tuhle neskutečnou pláž koukaly ze zasněžené zledovatělé silnice!


Ale naším cílem nebyla pláž ani vrak lodi, my jsme se chtěly dostat na útes Látrabjarg, kde hnízdí nejznámější islandští ptáci - papuchalci. Měly jsme před sebou dost náročnou cestu, ale počítaly jsme s tím. S čím jsme ale nepočítaly byla ledová sněhem zavátá silnice... a tak jsme uvízly v kopci, zahrabaly auto a nemohly jet dál. Snad tisíckrát jsme přepínaly na pohon 4x4 ale pořád nám kola prokluzovala a my to po chvíli vzdaly a sjely zase níže. Tam jsme zastavily a řešily, co dál - vzdát to a vynechat papuchalky a nebo to ještě hecnout. A protože jsme hecířky už od narození, hecly jsme to. Zahrabaly jsme auto znovu, já musela auto vytlačit, ale stejně jsme dojely jen o pár kilometrů dál, kde jsme zjistily, že cesta se jen zhoršuje. Předpověď taky nebyla moc dobrá a kdyby přišla vánice, silnici za námi zavřou a my bychom uvízli uprostřed ničeho a ještě bez signálu. A tak jsme se slzami v očích daly naši hrdost stranou a jely jsme zpět k vraku lodi a pak do Patreksfjördur.


Hrozně nás mrzelo, že jsme papuchalky neviděly a mrzí nás to dodnes, ale cesta dolů byla jak na saních, auto nám klouzalo a házelo nás to na všechny strany, takže když jsme přijely rozklepané na benzinku v Patreksfjördur byly jsme vlastně rádi, že se nám nic nestalo. Vyčerpané jsme si daly večeři a jely autem kousek za město, kde jsme na odpočívadle u oceánu přespaly v autě.