SLOVINSKO den čtvrtý

DEN ČTVRTÝ 7. 7. 2018      KOBARID - LAKE JASNA


  • Najeto: 103 km
  • Čas jízdy: 2 hodiny 26 minut
  • Co jsme viděly: Vodopád Kobarid, Slap Boka, údolí řeky Soča, Lago di Fusine (Itálie), Lake Jasna, vrch Vršič (1 611 m. n. m.)

Mapa trasy celého dne
Mapa trasy celého dne

Ráno jsme tedy vstaly něco málo před šestou hodinou, Klárce se moc nechtělo, ale když jsem vstala já, nenechala se zahanbit. Venku bylo pod mrakem, takže nám bylo jasné, že východ moc vidět nebude, ale i tak jsme šly - neučesané a na půl v pyžamu. Východ opravdu nebyl moc hezký a tak nás napadlo vyrazit k vodopádu Kobarid, který byl jen pár km od kempu. Vodopád je v takové na půl jeskyni, takže moc použitelných fotek nemáme, ale za to jsme tam takhle ráno byly úplně samy a mohly jsme si tu nádheru pořádně vychutnat. Cestou zpět jsme si ještě dopřály zastávku na visutém mostě, kde jsme jak jinak, než dělaly kravinky a fotily.



Když už jsme to takhle vyhecovaly a vstaly brzy, najednou jsme měly celý den delší. Tak nám zbyl čas na to, vzít vařič, kafe a vajíčka, kempnout to u řeky a tam si pěkně uvařit snídani. Nevěřily byste, jak skvěle chutnají míchaná vajíčka, která si uděláte na cestách a jíte je u téhle nádherné ledové vody! Zabalily jsme stan a vydaly se zase na cestu dál. Ale zastavily jsme hned za výjezdem z kempu, protože tu najdete nádherný most přes Soču a za ní panorama, až si chvíli říkáte, že tam je nějaká kulisa :)



Naše další kroky, nebo spíš kilometry v autě směřovaly k řece Soče a k vodopádu Slap Boka. Přijely jsme na velmi exponované parkoviště poblíž řeky, kde se to hemžilo lidmi v neoprenech, rafty, instruktory a vším co s tím souvisí... Měly jsme chvíli chuť naskočit s nimi, ale to dilema na cestách, zda věnovat čas něčemu takovému, nebo jet dál, je nejhorší.

Vydaly jsme se tedy o kus dál, nad řekou opět nechaly auto a šlapaly jsme to směrem k vodopádu. Cesta je dost strmá a je to na pevnou obuv, ne sandálky do města J A najednou, když jsme prolezly posledním křovím, se před námi otevřel výhled na největší vodopád Slovinska. Velká masa vody se valila ze skal, ale na mě to pořád byl moc daleký výhled... říkala sem si, že se přeci musí dát jít výš a blíž... a tak jsem nechala Klárku napospas vyhlídce (a že jsem si to později slízla J ) a vydala se nahoru kamzičí stezkou vstříc lepšímu výhledu. Po pár uklouznutích, funění a myšlenkách že už výš nevylezu, jsem tam byla! Vodopád jako na dlani... pokud se tam chystáte, nenechte se odradit a vyjděte si výš, stojí to za to!



Pak jsme se přesunuly k řece, vzaly oběd, plavky a ručníky a kemply jsme to na břehu té ledové krásky, co měla max 10C. Uvařily jsme si Adventure menu a jen tak se tam povalovaly, hecovaly navzájem, zdravily projíždějící rafty a zkrátka si užívaly krásný den. Do té ledové vody jsme nakonec vlezly obě dvě a to úplně celé! Byl to pocit, jako když vás bodá tisíc malých jehliček úplně všude, ale ta voda byla tak neskutečně průzračná, že nešlo jinak :)



A protože jsme holky akční a nestačilo nám Slovinsko, vydaly jsme se ještě kousek za Slovinské hranice, do Itálie k jezeru Lago di Fusine. Upřímně nemám Itálii zařazenou v zemích, které bych nějak extra měla ráda, ale když jsme přejížděli hranice, měly jsme hodně zvláštní pocit. Všude okolo divné domy, lidi a vše to bylo takové zvláštní, že jsme se vlastně těšily zase zpět na Slovinsko. Jezero jako takové bylo moc hezké, ale celkový dojem nám zkazila skupinka Čechů, kteří se chovali tak hlasitě, že byli slyšet snad až do hor nad jezerem.



Po návratu do Slovinska jsme zamířily k jezeru Laka. Znaly jsme ho hlavně z Instagramu, kde jsou nádherné fotky jezera, za ním hory, nikde nikdo, prostě paráda. No realita byla ovšem jiná.... Všude kolem jezera stánky, bary, lehátka, miliarda lidí a jezero samo o sobě byla spíš taková louže J Zklamané jsme šly tedy kousek vedle jezera k řece, kde jsme si udělaly večeři a blbly v ledové vodě.

A protože jsme toho ještě ten den pořád neměly dost, našly jsme si na mapách, že kousek nad námi vede horský průsmyk až do 1 611 m. n. m. A nebyly bychom to my, kdybychom tam nechtěly. Serpentýny byly vražedné a stoupání bylo dost příkré, ale po pár zastávkách na focení výhledů jsme vyjely na Vršič - nádherné místo výš než je naše Sněžka. Zima tam byla taková, že jsme klepaly kosu a přemlouvaly se na focení :)



No a pak už nezbývalo než zase nasednout do auta a vyrazit vstříc kempu, který jsme opět hledaly až po cestě. Nakonec padla volba na Camp Špik... Na mě až moc velký, přelidněný a hodně turistický kemp. Postavily jsme za tmy stan a šly spát.