VYSOKÉ TATRY den čtvrtý

DEN ČTVRTÝ 6. 7. 2019                  VELKÁ SVIŠŤOVKA


  • Nachozeno: 26 km

  • Čas chůze: 9 hodin 30 minut

  • Co jsme viděly: Skalnaté Pleso (chata pod Skalnatým plesem, pauza) - Sedlo pod Svišťovkou - Velká Svišťovka - Chata při Zelenom plese - Šalviový pramen - stanice lanovky Štart - Tatranská Lomnica


Převýšení čtvrtého dne
Převýšení čtvrtého dne

Čtvrtý den jsme se rozhodli pro nejvíce turistickou trasu, která začínala v Tatranské Lomnici. Každý druhý odtud nasedá na lanovku, která ho za pár minut vyveze až na Skalnaté pleso, jezero v úpatí Lomnického štítu. My samozřejmě lanovkami nejezdíme, a tak nás čekal pořádný výšlap pěšky. Většina cesty vedla po sjezdovce, takže krpál to byl pořádný, obzvlášť když si chcete cestu zkrátit a jdete přímo rovně místo po klikatých cestičkách.



Protože na Skalnatém plesu je to vždy jak na Václaváku, rozhodli jsme se odpočinout si poslední zatáčku před ním, ve Skalnaté chatě. A protože všude v Tatrách potkáváte nosiče (šerpy) a nás to strašně nadchlo, museli jsme si zajít na pivo. Chata totiž patří známému šerpovi Ladislavu Kulangovi, který je držitelem mnoha rekordů ve vynesených váhách na tatranské chaty. Ladislav na chatě zároveň i pracuje (během naší návštěvy zrovna myl nádobí 😊), takže za ním můžete zajít, pozdravit a prohodit pár slov. Koho by to zajímalo, doporučuji film Sloboda pod nákladom.

Z chaty jsme se pak jen na chvilku zastavili u Skalnatého plesa, kde se to hemžilo selfie tyčemi a turisty v Converskách, lodičkách a podobných příšernostech, které do hor prostě nepatří. A tak jsme pokračovali od plesa dál, nebo spíš výš? Cesta vede přímo podél jezera a postupně stoupá nahoru. Dlouhou dobu jdete jen po kamenech, které se vám pod nohami různě kývou a sesypávají se níže, tady opravdu doporučuji pevné boty, cesta je totiž na samém okraji a pod vámi je opravdu velký sráz dolů. Takovouto cestou vyšlápnete až do Sedla pod Svišťovkou, odkud je to už jen kousek k samotnému vrcholu. Bohužel díky tomu, že na Skalnaté pleso vede lanovka, která je zároveň i lanovkou na Lomnický štít, je tu opravdu mnoho turistů. A pokud stejně jako já nemáte rádi lidi, kteří se v horách neumí chovat, budete tady trošku trpět 😊



Já poslední metry před vrcholem také trpěla, ozval se můj kotník, který začal protestovat proti tomu, že jdu tak dlouho do kopce, a tak jsem na vrchol Velké Svišťovky (2 038 m.n.m.) došla se slzami v očích. Ale každý výšlap na horách, kdy jste na vrcholu a svět vám najednou přijde tak strašně malý a zároveň velký, mě vždy ze všeho vyléčí (tedy alespoň v hlavě). Dali jsme si vrcholový oběd (což je v našem podání proteinová tyčinka a na Slovensku hlavně korbáčky), udělali mraky fotek a chystali se na sestup dolů.



Každý sestup z vrcholů je nepříjemný, jdete dlouho z kopce, bolí vás kolena, cesta utíká pomalu a tady si k tomu ještě přidejte trvalou chůzi po kamenech... na každém metru se mi neustále zvrtávala noha, která už mě tak dost bolela, pořád jsme se museli vyhýbat dalším lidem, kteří šli proti nám a mě už ta cesta začínala štvát. Pak ale přišel úsek, kde jsou po skalách natažené řetězy, které vám pomůžou zdolat asi tak 15metrovou část cesty, která vede po skále dolů. A tady to přišlo... to, že už zatáčku před tím stála fronta lidí, bych ještě pochopila, cesta se tady zužovala a museli jsme se protáhnout úzkou cestou mezi skálami. Ale co se dělo na řetězech, nechápu do dnes, protože přesně tady se projevili ti lidé, kteří by se na hory měli dívat jen z gauče na Googlu a ne do nich lézt. Každý se urputně držel řetězu, cukal s ním a visel na něm jako by pod ním byla propast nebo jako by byli na Everestu. Nikdo nepřemýšlel nad tím, že když se jednoho řetězu drží x lidí, není to úplně ok. Po tom, co mi několik lidí přišláplo ruku nebo mi jí skříplo řetězem už jsem opravdu nekompromisně zrychlila a snažila se dolů dostat co nejdříve.



Po tomto úseku, který by jinak byl moc hezký, jsme se konečně dostali k Chatě při Zelenom plese - mém vysněném místě, které jsem si dle fotek představovala jako oázu klidu. Takže zpět do reality, ve skutečnosti vyjdete z křoví, které je podél cesty a najednou se před vámi objeví nádherné pleso, v jehož hladině se zrcadlí hory, které ho obklopují. Jenže ta moje oáza klidu byla plná turistů, rodin s ječícími dětmi a natřískanou restaurací v chatě. Udělala jsem jen pár fotek a raději jsme pokračovali dál dolů. Od chaty vede cesta už trošku víc po rovině, a ne tolik po kamenech, takže pro chůzi lepší (ale zase se sem díky tomu dostane více lidí). A protože cesta vede podél řeky, našli jsme si klidné místo, kde jsme s úlevou strčili nohy do ledové vody!



Dál vede cesta lesem přes Šalviový pramen až ke stanici lanovky Štart, od které nám už jen stačilo jít po modré a měli jsme dojít zpět dolů do Tatranské Lomnice. Kdybychom však z té modré někde nesešli a další hodinu se neprodírali slovenskou džunglí. Prosekávali jsme si cestu mezi stromky, keříky, střídavě si máčeli boty v potůčkách, které v tom zarostlém terénu nebyly ani vidět. Jak jsme byli unavení po celém dni, už jsme se tomu celému jenom smáli, mapa nám pořád ukazovala, že ta naše modrá už je kousek od nás, ale ten kousek byl pořád dál a dál :)



Najednou jsme z křoví doslova vpadli na krásnou rovnou cestu s modrou značkou :D Odtud jsme došli zpět dolů do Tatranské Lomnice, kde jsme měli zaparkované auto, ze kterého jsem pak u penzionu nemohla ani vystoupit. Moje nohy se po 26 nachozených kilometrech těšily už jen na sprchu a na masáž chladivou Alpou 😊


Mapa trasy.
Mapa trasy.